Zmatky kolem Matěje (1985)

Zdeněk Hořínek: Dramaturgické komentáře (z doby normalizace)

Premiéra Matěje Poctivého, ?fantastické lidové veselohry? od dramatika Arnošta Dvořáka a filozofa Ladislava Klímy, vyvolala před 63 lety aplaus, skandál a řadu nedorozumění. Levicová kritika (Marie Majerová, Zdeněk Nejedlý, později Julius Fučík) ocenila bezohlednou satirickou kritičnost hry; pravicová kritika v ní viděla projev mravního nihilismu (Miroslav Rutte).

Nepochopení (nebo pouze částečné pochopení) Dvořákovy a Klímovy hry má příčiny subjektivní i objektivní, spočívající jednak v některých uměleckých nedostatcích hry samé, ale hlavně ve společenských okolnostech, do kterých byl Matěj Poctivý doslova vržen.

Problémem je hned komediální žánr Matěje Poctivého. Jistá příbuznost s tylovskými báchorkami (zejména s Jiříkovým viděním) je nesporná, ale při bližším ohledání zjistíme, že jeho rodokmen je daleko starší.

Roku 1923 dokončil Arnošt Dvořák Novou Oresteiu. Její premiéra se konala 13. dubna na improvizovaném jevišti Všelidové scény v Průmyslovém paláci na výstavišti v Praze. Masová podívaná pro 6000 (!) diváků znamenala ojedinělý pokus o znovuzrození antické divadelní tradice v žánru tragickém. V této souvislosti snad nebude znít nepravděpodobně předpoklad, že Matěj Poctivý byl svými autory zamýšlen jako obdobný pokus v oblasti komedie, jako pokus o moderní a českou variantu toho komediálního typu, který nazýváme stará attická komedie a jehož charakteristické rysy dobře známe ze zachovaných her Aristofanových.

Fantastický a utopický ráz fabule (provádí se nějaký neuskutečnitelný projekt změny daného společenského stavu); neomezená svoboda a adresnost satirického útoku a výsměchu; pojetí dramatického konfliktu jako zápasu (agón) - hádání, spílání, pře, tahání, rvačky; symetrická struktura agónu - schematická a dvoudílná - zápasí mezi sebou dvě osoby a jejich spor má dvě části: v první náleží iniciativa tomu, kdo bude přemožen, ve druhé vítězi; pojetí dramatického děje jako zápasu, v němž hrdina, když zvítězí nad protivníkem, ustanovuje nový pořádek, který převrací vzhůru nohama některou stránku navyklých společenských poměrů, nastává šťastné království blahobytu s rozsáhlými možnostmi jídla i milostných zážitků; závěr hry tvoří volné scénky jarmarečního typu, v nichž se předvádějí blahé následky uskutečnění projektu - všechny tyto charakteristické znaky staré attické komedie (ve větší nebo menší míře, v té či oné transformaci) najdeme i v Matěji Poctivém.

Ideově-dramatická koncepce Matěje Poctivého je dána základním sporem, jak dosáhnout osobního blaha a štěstí (reprezentovaného Hedonou - z řeckého hédoné = slast). Vlastní děj je postupnou demonstrací dvou metod: 1) metody Čertovy - vážné metody racionálního a pragmatického imoralismu jako cesty k dobytí světa, 2) metody Světluščiny - komické metody ?dlouhého nosu?. Boj probíhá v řadě sporů a šarvátek, jejichž jádro tvoří dvojí agón - tahání o kasu ve II. dějství a tahání Matěje ve III. dějství. Porážka vážné metody (Čerta) je vyjádřena bytostně rituálním způsobem: ponížením a zesměšněním poraženého - Světluška jezdí na Čertovi jako na kozlu (ve staré attické komedii byly rituální pozůstatky - připomínka geneze komediálního žánru - ještě zřetelně čitelné).

Metoda vážná (Čertova) je jasná: vychází z pochopení zlodějské podstaty buržoazní moci a vyvozuje z toho právo silné osobnosti na mravní bezohlednost. Matěj Poctivý zkusmo provozuje v první fázi tuto metodu, ale není s to se s ní plně ztotožnit - šaškovskými odbočkami ji ?zcizuje?. To Čerta nutně deprimuje a popuzuje: moc, která se nebere vážně, moc, která má sama od sebe odstup, přivádí se ad absurdum.

Složitější je to s metodou Světluščinou. Miroslav Rutte ji např. chápe jako filozofii ?nadimmoralismu?, jako ?nihilistickou formu stoicismu?. Metoda ?dlouhého nosu? by se dala jistě uvádět v souvislost s Klímovým ludibrionismem (ludibrium = hračka, hříčka, zábava, žert; esse ludibrio = být hříčkou), jehož aforistické charakteristiky jsou rozsety v Klímových filozofických fragmentech: ?Svět jest absolutní hříčka Své Absolutní Vůle?; ?Svět nesmí být brán vážně?; ?Svět je absolutní hříčkou své (rovná se Mé) absolutní Vůle, - nebo prostě: Má hříčka je toto vše? atd. atd. Ale toto egocentricky filozofické pojetí by v reáliích Matějova veřejného působení a skandálu neobstálo. V souřadnicích ?komedie světa? dostala metoda ?dlouhého nosu? společenskou platnost.

Pochopení hlubšího smyslu komického vidění světa nám dnes usnadňuje Bachtinův velkolepý objev a výklad karnevalové tradice a lidové smíchové kultury, dále rozvíjený a na jiné oblasti aplikovaný např. D. S. Lichačovem a A. M. Pančenkem (Smích staré Rusi). V jeho světle se jeví Světluščin a Matějův smíchový postoj a v důsledku toho smích Matěje Poctivého vůbec nikoli jako redukovaný, účelový satirický výsměch partikulárním společenským úkazům, ale jako totální smích, svébytný názor a pohled na svět, obracející naruby uznávané instituce a hodnoty, demaskující všechno vážné konání tím, že je interpretuje jako velkou komedii. Jeden příklad za všechny: pečlivě skrývané zlodějství mocných v třídní společnosti demaskuje Matěj Poctivý tím, že vyhlásí veřejně všezlodějství jako společenský program.

Matěj Poctivý nezpodobuje s nadsázkou skutečný, reálný společenský převrat. Není to revoluce, co se zde děje, a není zde ani umělecký náznak reálného řešení společenských rozporů.

Svět Matěje Poctivého, to je převrácený karnevalový svět, svět komické utopie, kde je všechno možné, kde se může útočit bez zábran nahoru i dolů i na všechny strany; svět veselé anarchie, který obrací naruby všechny hodnoty a významy, který demaskuje svět vážný, ukazuje jeho rub, zesměšňuje jeho falešnou důstojnost. Jeho smích je o to bujnější, že většina účastníků bere bláznivé dění zcela vážně. Ale karnevalová slavnost a příležitostný karnevalový král Matěj Poctivý nemohou skutečnost doopravdy změnit a napravit, mohou ji pouze ukázat z druhé strany, odkud se jeví jako velká smutná komedie.

Arnošt Dvořák proslul jako autor historických her na klíčová česká témata: Král Václav IV. a Husité (před Matějem), Bílá Hora (po Matějovi). A filozof Ladislav Klíma je jedním z nejostřejších kritiků českých národních nectností. Zdeněk Nejedlý poukazoval na příbuznost Matěje Poctivého s Tylovými báchorkami, ale ještě silněji se vnucuje srovnání se satirami Karla Havlíčka Borovského (jehož řadil L. Klíma k svým nejoblíbenějším autorům), zvláště s jeho Křtem sv. Vladimíra. Matěj Poctivý má nesmazatelně český punc. To platí pro celý zmatený rej kolem Matěje, pro onu dýchavičnou honičku za penězi a efemérními požitky, pro ono ?zbabělé, od sebe sama střemhlav prchající sebenarkotizování slabosti, nemužnosti, plazivosti?, jak Ladislav Klíma charakterizuje panoptikum českého maloměšťáctví. Ale platí to i pro charakter Matěje Poctivého, jehož rodokmen sahá od Tylova Jiříka až po Haškova Švejka. K jejich postoji a k jejich taktice opět přiléhavý citát z Ladislava Klímy: ?Stavět se hloupým, - a i ten nejhloupější dělá to tisíckrát denně, - jest v podstatě tentýž instinkt, jako když se brouk na dlani staví mrtvým.?

A tato českost Matěje Poctivého byla též hlavní příčinou zmatku a skandálu, který vypukl hned po premiéře ve Stavovském divadle 22. února 1922 (tedy v době, kdy nový, samostatný český stát nedosáhl ještě věku 3 1/2 roku!). Už třetí den po premiéře zaslala Československá obec novinářská ředitelství Národního divadla oficiální dopis, v němž protestovala proti karikování postav žurnalistů ve hře (stejně dobře by mohl protestovat další tucet napadených stavů) a žádala stažení hry z repertoáru. Následovaly novinové polemiky a spory, autoři se soudně domáhali uvedení svého díla na scéně Národního (nikoli pouze Stavovského) divadla, ale všechno skončilo příznačným kompromisem: přepracovanou a okleštěnou verzí hry s novým názvem Matějovo vidění, která byla 25. listopadu 1923 uvedena na Národním divadle a skončila prohrou divadla i autorů.

O smyslu a dobovém účinku původního Matěje Poctivého vytvoří nejlepší představu dobové svědectví. Julius Fučík ve svém odmítnutí Matějova vidění barvitě evokoval, co viděl Matěj Poctivý z roku 1922: ?Já, Matěj Poctivý, nejzbytnější člověk na světě a posunovač rafijí na královském orloji, co zde povídám, na vlastní oči jsem viděl: Viděl jsem velekněze, který s patnácti miliony schoval celého pána boha ve svém těhotném břichu; viděl jsem vůdce národa, který se dal koupit za soudek špiritusu; viděl jsem nejvyššího sudího, který za pět pokojů s celým zařízením provedl právní důkaz, že loupež je nejpočestnějším řemeslem na světě; viděl jsem policejní aparát dělat hlídacího psa plné kapse, na kolenou před zlatým teletem vlastnictví; viděl jsem žurnalistickou státotvornost, jak rostla z přetučnělých srdcí a dobře podmazaných násadek; nuže, občané, viděl jsem právě dost, abych vám mohl prohlásit, že církev, která má takové služebníky boží, národ, který má takové vůdce, a stát, který má takové úředníky, jsou dohromady i každý zvlášť Augiášův chlév.? (Socialista 1923)