Poznámka o duchovním boji Ladislava Klímy

Jaroslav Kabeš

Ve své autobiografii z února 1924 napsal Ladislav Klíma: “Moje hlavní činnost po léta, kdy se jiní hmoždí zkouškami a zahajováním kariéry, byly věčné procházky po hvozdech, hledání nymf a halucinačních zámků, válení se nahým tělem na mechu a ve sněhu a strašné boje s Bohem, který si usmyslel žít bdě jako člověk.” Tyto “boje s Bohem, který si usmyslel žít bdě jako člověk”, toto hledání vnitřního jasna a jistoty, bylo u Ladislava Klímy o to drtivější a intensivnější a k životní realitě bezohlednější, oč byl proti ostatním lidem našeho “střízlivého” století nadán větší a nevšední silou a jasností intelektu spojenou v jeden planoucí celek s touhou po věčném, jak by řekl J. G. Fichte.

Rozpory života a smrti, kladu a negace, slova a těla, schvátily a strhovaly tohoto slabého jedince a samotáře naší nefilosofické doby neméně silně, než před pěti stoletími naše předky, kteří pro postuláty, které jim vyplynuly z řešení takovýchto rozporů, bojovali a umírali. Stav mysli, zmítané v živelně prožívané problematice života i myšlení, vedl Klímu už v chlapeckých letech k soustředění pozornosti na “sílu vůle”. Jeho intimní přítel z mládí Dr. J. Hoetzel píše, vzpomínaje společných let, prožitých na domažlickém gymnasiu: “Říkal, že silnou vůli se zmůže všechno. Dokonce mne přesvědčoval vážně o tom, že lze čísti i cizí jazyk, jehož neznáme, jen když se do věci intensivně ponoříme.” Schopenhauerova filosofie vůle – Klíma četl Schopenhauera již jako kvintán a Nietzscheova “vůle k moci” a metafysická stránka učení obou těchto filosofů měly podstatný vliv na myšlenkový vývoj Klímův. V jádře však Klíma žil “vůli” jako metafysický princip zcela jinak, než jeho učitelé. Vůle jako metafysický princip nebyla Klímovi předmětem vnější ani vnitřní skutečnosti, ke které by se dostával procesem poznání, podobně jako mu ani svět není jen “předmětem a subjektem a ničím kromě toho”, jak jej viděl Schopenhauer. V duchu svého integrálního solipsismu chápal Klíma “svět” jako výtvor, sen a hru absolutního Ega, absolutního Já. Vůle pak je v jeho ideové stavbě neoddělitelnou funkcí a projevem tohoto Já, které si ji v nekonečných samomluvách uvědomuje a poroučí jí, aby jí vytvářelo sama sebe podle obrazu svého snu. Klímovo dílo myslitelské by bylo možno podle funkce vůle, resp. podle toho, proti čemu se vůle obrací, štěpit na teoretické a praktické. V případě prvním je vůle v protikladu k funkcím intelektu, ve druhém ke světu smyslů, k “tělu”. Vnitřní boje a rozpory, ve kterých se vybíjí Klímův duchovní život, se pohybují v těchto dvou rovinách, časem stroze od sebe odlišených, časem se prolínajících i splývajících.

Ve svém deníku, který vedl o svém vnitřním životě a úkolech, jež si kladl, napsal Klíma 21. září 1922: “Co je dosud v lidstvu vůle? V nejlepším případě dovésti vstát z postele, když si to vskutku poručím. Ale intelekt ze zájmu sebezachování káže velmi často, aby se nepřikazovalo. Kde jde o komplikovanější duševní stavy, o jejich řízení, hlavně o chorobné, Vůle selhává. Nesmí to ovšem tak zůstat.” Jindy, 29. srpna 1926: “U skoro všech lidí ovládá jen střevo mozek . . . U koho bude mozek ovládat, vskutku, střeva, ten bude Veliký člověk.” 29. září 1926: “Celé tajemství úspěchu spočívá v umění jasně myslit. . . . Naučit se v pravdě jasně myslit, to znamená myšlení své souverainně ovládat; – což nedovedl dosud nikdo. Je to stání se sluncem, bohem, nepodmíněností.”

Tedy zvládnutí těla a zvládnutí mysli – usilování nikoli neznámé v dějinách lidského ducha, podstata usilování o “sebepřemožení” ve všech jeho formách od kyniků přes Indy k asketice středověku orientálního a křesťanského. Leč, aby bylo Klímovi dobře rozuměno, je třeba právě zde, kde je vskutku hluboká souvislost mezi ním a těmito zjevy, uvědomit si jasně, co jej od nich v celku odděluje: je to jiné východisko i jiný konec. U Klímy je stále a stále přítomno základní povědomí jeho ducha, totiž: “mimo já nic není” (deník 11. ledna 1923) a proto u něho není ani sklonů ke “zdokonalování sebe” a “přemáhání těla” se zřeteli morálními a náboženskými, jež rozhodují jinde, nýbrž narážíme u něho vždy jen na “sebeznásilňování” jakožto čistý projev úsilí udržet se v soustředění mysli ve stavu, který nazývá v duchu a stylu své filosofie “stavem Božím”. To je nutno mít stále na paměti. To je na Klímovi klímovské a jeho. “Je slušno psát jen o metafysice. Vše jiné, hl. psychologické, je au fond praktickou nízkostí, quasi druhem klepařství. Celý člověk je metafysikou proti zvířatům, jako jednotlivé druhy těchto proti jiným. Jen subjektivní nazírání všude. . . . S relativního hlediska je vše buď stínem nebo lejnem. . . . Vůle jest jen flagelantství, jen mávání bičem, ale to zastihuje jen heauton, mimo já nic není. Člověk buď spí, nebo se mrská. Buď řádný habitus sebemrskání (Vůle) – nebo spánek.” (11. 1. 1923) 4. února 1927: “Tento život jest jen sebeznásilňování: sebeznásilňování – pravý výraz pro eufemické sebeovládání, sebepřekonávání.” “Tyranisování všech pudů (včetně aestetica – zevní svět – vše) Vůlí – to je můj casus a casus celého lidstva do statisíciletí.” (20. srpna 1926). “Můj život je zápas Vůle s fysiologicitou, t. j. lidským animálním svinstvem. A o to tu jde: Vůle musí zvítězit – v tom smysl mého života.” (29. srpna 1926).

Těchto několik míst zdá se, že dobře svědčí o směru a rázu Klímova duchovního úsilí: naplnění Nietzschova “člověk je něco, co musí být překonáno”. Směr, kterým Klíma usiloval o toto překonání, byl, ze široka viděno, směrem k absolutnímu spiritualismu a směrem od instinktivity a stádnosti k plnému prožití toho, co zase Nietzsche nazýval “ der freie Geist”. Poznámka v Klímově deníku: “Lidmi se vůbec nezabývat, jen sebou” a zápisy v něm: “Jak jsem každým instinktem vlastně člověk! Co vše je nutno vysajrajtit! Kolik tisíc životů na toto mé velké dílo praskne.” (25. dubna pravděpodobně r. 1926) jakož i další z 21. srpna 1926: “Je vůbec neznámo mysterium sebepřemožení. Dosud nebylo u lidí nic, co by přemáhalo, ani to, co by mělo být přemoženo”, poskytují dost zřetelný pohled do nejhlubšího nitra Klímova a tuším, že bez jasného uvědomění si úsilí a napětí, které je jimi vyjádřeno, nelze mu vůbec rozumět. V prvním z listů otištěných v této knížce, čteme, že “hlavním dílem člověka je vždy udělat sama sebe” – a to nebyla jen duchaplná maxima efektního myslitele, ale stručný výraz pro dlouhé životní úsilí. “Mysterium sebepřemožení” je faktický obsah, či jeden z výrazů pro faktický obsah Klímovy “božské filosofie” a filosofické a Boží praxe, jak psával. “Vůle je vždy a všude kořen” (deník 2. listopadu 1926) a 6. srpna téhož roku: “Nebýt už člověkem! to je vše! Těžké – ale chci to!”

Na jednom z poznámkových papírů Klímových je napsáno: “vše ví co chce, ale nic neví – jak?” Mysterium sebepřemožení, boje s tělem a instinkty, animalitou a societností, se vším, co rozptyluje, mají jako důležitého činitele rozum. “Rozum musí vládnout nad inklinacemi, které stahují dolů” (30. 11. 1926), ale ten rozum sám a jeho formy je nutno překonávat ve jménu vyšší moudrosti, která nutí “myslit nemyslitelné” – a tu vlastně začínají ty Klímovy nejhlubší “strašné boje s Bohem, který si usmyslel žít bdě jako člověk”. Mluvili jsme o Nietzscheovu “svobodném duchu”. Zdá se v tom být hra dějin: nejvyšší ideál výrazného německého myslitele, hrdého na slovanský původ (polský), naplňuje Čech: Klímova cesta za absolutnem, k “bytí Bohem”, je cesta ke svobodě ducha, ke svobodnému duchu. A vlastní literární dílo Klímovo je vlastně jen něco, co bylo vytvořeno mimochodem, na okraji této cesty, “beze všech literárních výprav a ambicí”, protože mu hlavním bylo jeho osobní, vnitřní, nepsané úsilí a dílo.

Pojem Bůh je v Klímově myšlení synonymem pojmu Volnost. “Ve všech svých myšlenkách, pudech, pocitech, hledat jen otrockost a vytyčit proti tomu všude Volnost”, píše si Klíma 30. dubna 1926 a dokládá: “Co strhuje dolů? Člověk. Rozvésti antagonismus člověka a Boha. Korrelát Boha (v lidském smyslu) je Otrok”. Klímovi je “Sebepřemožení nejvyšší ctností” – ale proč? Protože se v něm manifestuje duch volnosti; pro sebe, svou “praxi” si Klíma jako protiklad sebepřemožení staví – pohodlnost a píše: “Pohodlnost-sebepřemožení: kol toho točí se vše. Obyčejný člověk je zcela jen pohodlnost, velký zcela jen sebepřemožení. Člověk je hnůj; vše vyšší jest jen strašně krásné vybředání z hnoje.” “Vybředání z hnoje” je tedy zase jedno slovo pro obsah Klímovy vědy, byť nikoliv radostné. V duchovním životě dle Klímy “není stavění, je jen bourání, to jest roztrhnutí řetězů”. “Ve všem vidět nanejvýš radikálně jen otroctví; to musí být direktiva! Naprosto i v tom nejvyšším.”

Vůle je funkcí Já. Není posledním metafysickým principem jako u Schopenhauera, není nalezenou “věcí o sobě”, tou je v Klímově filosofii právě jen a jen Já, z něhož vychází. Životním úsilím filosofa pak je, aby toto Já = Bůh = Volnost bylo stále a cele mým já, aby bylo v mém vědomí. Odtud Klímova devisa aut Deus – aut vermis, Buď Bůh – buď červ, buď Volnost – buď otrok. Nietzsche vytvořil pojem “der freie Geist”. Ladislav Klíma se chopil jeho iniciativy a domyslil i dožil ji do posledka. Stejně neústupně a bezohledně jako kdysi Chelčický křesťanství. Intelekt jako nástroj vůle k životu se u něho sublimoval v nástroj vůle k Volnosti – jeho devisa z deníku ze dne 11. ledna 1923: “buď řádný habitus sebemrskání – nebo spánek” platí také a hlavně v oblasti intelektuální, o rozumu, který nutí, aby nesloužil jen pudu sebezáchovy, ale obrátil se třeba i proti němu tam, kde jde o život svobodného ducha, o život vpravdě pod zorným úhlem věčnosti.

Klímovo psané dílo dorůstá vrcholu v jeho filosofii Deoessence, s níž úzce a přímo souvisí filosofie Lhostejnosti a obojí je produktem jednoho úsilí: Vůle k Volnosti. Slova pak, kterými končí poslední v této publikaci otištěný Klímův list: “Hledání, filosofování, je jen směšné poblouzení lidského ducha. Každé zvíře je v hloubce Bohu bližší než člověk: vše je mu samozřejmostí”, jsou vskutku i vrcholným kamenem jeho stavby myšlénkové a uzavřením kruhu, který opsala tato vůle na své cestě za “jistotou” a “cílem, pevným rotačním bodem” a volností. Ale: neplatí zde o Klímově životě i filosofii slova Fichteho v jeho slavných přednáškách z roku 1806 (Die Anweisung zum seligen Leben): “opustili jsme oblast reality a jsme vypuzeni do oblasti prázdných pojmových mlh”? Neplatí, protože korelátem Boží Praxe a Boží Lhostejnosti a nalezené jistoty není v Klímově filosofii ani pohodlí ani oblomovština ani nirvána v jakékoliv formě. Klíma se ze svých výprav do oblasti metafysiky nevrátil jen s nezodpovědnou hrou zbožnivšího se Já a neutonul v mlhovinách a “Schwärmerei und Träumerei” mystiky. Podobně jako velcí myslitelé klasického Německa Fichte a Hegel, byl i Klíma na konec myslitel politický a neudělá chybu, kdo jeho vnitřní zápas, jehož obrys jsme se tu pokusili matně zachytit a jehož skvělým svědectvím je tato publikace, bude považovat třeba jen za piedestal jeho nazírání politického, známého z řady statí v jeho tištěných knihách. Korelátem Lhostejnosti ke všemu, “grandiosní lhostejností k životu, tím více k živobytí”, je u Klímy Heroismus, zcela konkrétní, individuelní a národní heroismus, ztělesnitelný třeba do jmen Tábor a Žižka. Smyslem vnitřního života tohoto českého filosofa je dosažení jistoty, “pevného, rotačního bodu”, Boží Lhostejnosti – pocitu “své nepodmíněnosti, dovršenosti”, “vlastní absolutní souverainety” (viz list Klímův Otokaru Březinovi z 3. ledna 1916 v Chalupného Nové Říši). Vnější, řekněme sociální, projev tohoto hledaného obsahu života je pak Hrdinství. “Heroismus spočívá v Lhostejnosti.”

“Můj základní instinkt, má bytost spočívá ve vědomí mé absolutnosti – aseity, souverainní Síly, stálého vítězství, jen k vůli vítězství, “Victoria Aeterna” zovu tento fenomen”, čteme v prvním listě této knihy, která ve svém celku není ničím jiným než myšlenkovým rozvinutím této základny, jak ji mohl prožít a promyslit rozum intelektuála a skeptika, jehož první vlastností ve věcech ducha byla poctivost, neúplatná neústupnost a neúprosnost k sobě samu. A právě tato intelektuální poctivost způsobila, že Klíma, muž s tolika pudy k mystice, dovedl i je komandovat, jak je pro to jeho výraz, a neutonout v jalovém třeštění teosofického sektáře, nýbrž postavit proti království božímu vevnitř “Victoria Aeterna” jakožto nejvyšší duchovní princip ve světě, jakožto princip, jehožto nositelem vidí Klíma vedle a s heroickým jedincem i heroický národ – jímž podle jeho nazírání bude i národ český, jestliže uchvácen silou Věčného Vítězení a plamenem Boží Lhostejnosti rozhodne se po vzoru svých předků pro jediné, co dosaženo, dává vše ostatní jako přídavek a co je pro věky věků reálné: pro Vznešenost.