Nadprůměrná modla špatných věrozvěstů

Michal Zítko: Nadprůměrná modla špatných věrozvěstů

Ayn Rand: Zdroj, 800 stran, vydalo nakl. Berlet Advertidsing & Graphic design Pty Ltd,
2000 vydání první v češtině, přeložila Jana Melicharová, náklad neuveden, první vydání v roce 1943 "The Fountainhead"

Úkolem dobrého nakladatelského redaktora, a v americké nakladatelské hierarchii ještě před ním literárního agenta, odjakživa bylo a je zachraňovat spisovatele před ním samotným. Být jeho prvním čtenářem i kritikem; chválit ho, je-li za co, a upozornit ho, když se řítí do hlubin vlastního velikášství, ztrácí-li soudnost a směr, vyhoří-li. Spisovatelka Ayn Randová měla na své agenty a redaktory smůlu.

Zdroj je velmi dobrý román. Postavy jsou sice trochu plakátové a nevěrojatné a chovají se příliš vypočitatelně, ale to je - jak si ukážeme později - styl a vlastně i záměr autorky, nikoli chyba. Před očima se vám odehraje příběh geniálního architekta Howarda Roarka, jehož jediným životním cílem je stavět. Cokoli. Odměnou mu je jen stavba samotná, její existence. Doplňují jej jeho milenka Dominika, jejíž jedinou touhou je nestat se součástí většinové společnosti (jakékoli prostředky k naplnění této touhy jsou jí dost dobré), redaktor Ellsworth Toohey, jehož jediným cílem... Toť ona plakátovost o níž jsem mluvil. Žádné pochyby; emoce postav jsou součástí jejich volby, pocity nemají místo. Hlavní hrdinové mají plnou hlavu myšlenek a nadlidské sebeovládání, vedlejší postavy nejsou víc než kulisy. Žádná z nich nemá emocionální strukturu; není hodná ani zlá. Všechny se chovají logicky v rámci svých možností, intelektuálních kvalit; mají své hlavní cíle. Jedinečné touhy. Pochyby jsou tu jen pro čtenáře, naoko, asi jako když je akční hrdina béčkového thrilleru zraněn, aby se v závěru vrátil s plnou silou a vypořádal se s hlavním záporákem.

Autorka ví, jak má takový román vypadat, a bezchybně užívá stavbu i zákonitosti prózy, nicméně je vidět, že její touhou nebylo napsat velkou knihu. Román. Psala poselství filosofie individualismu; literární důkaz, že taková filosofie může fungovat. Pomník svobodného a nezávislého rozumu. Na literaturu jí nezbylo dost sil.

Přiznávám, že jsem Zdroj přečetl jedním dechem; je to text na hranici thrilleru a platónské filosofické eseje, v níž se v dialozích odehrává fascinující boj o pravdu a lež, v níž hlavní hrdinové, charakterizovaní jako nejčistší esence svých světových názorů, útočí jeden na druhého, aby se ukázalo, zda daný názor obstojí nebo ne... je však pouze na hranici, nepřekračuje ji... Především proto, že autorka, na rozdíl od Platóna, nepodstupuje riziko skutečného střetu reality a filosofie; její svět není, jak jsem psal, naším světem - je to abstraktní svět čirého rozumu. Chytřejší (ten, kdo vědomě žil v jediné skutečné pravdě) vítězí, kdo se mýlil, prohrává. Pro štěstí, náhodu a slabost není místo. Ve skutečném světě by postavy z románu Ayn Randové nedokázaly přežít, protože jejich živí soupeři by nehráli tak fér jako literární hrdinové, jejich argumenty by nebyly vyslyšeny, neboť by zůstaly nepochopeny. Zdroj je tak čistě intelektuálním, nikoli filosofickým dobrodružstvím.

Být redaktorem Ayn Randové, naskládal bych jí na stůl tuny básníků, zabavil na neurčito (přes její hlasité protesty) sbírku filosofických knih a začínající postmoderny (jíž tak kouzelným způsobem znectila v postavě spisovatelky Lois Cookové) - a nechal bych ji přepisovat tuhle knihu tak dlouho, než by postavám vdechla trochu života. Pak bych si uvolnil v kanceláři polici na budoucí sbírku literárních cen a po vzoru jejích postav čekal.

Ne moc dlouho.

Nicméně Zdroj vyšel v této podobě.

Škoda. Na druhou stranu - téměř dokonalou, trochu mystickou a na dřeň obnaženou individualistickou filosofii lze najít u Nietzcheho, Schopenhauera i našeho Ladislava Klímy. Randová se aspoň osvěžujícím způsobem liší svým pozitivismem a naivitou. Jmenovaným pánům zase chybí racionální nenávist k tehdy ještě neexistujícímu postmodernismu a strach z komunitarismu (Randové příznivci ho nazývají kolektivismem), přicházejícímu z Ruska, z nějž autorka emigrovala; zato mají mnohem větší cit pro uměřenost formy a lidské charaktery, neabstrahované na chování sociální skupiny bez emocí. Zdroj Ayn Randové je pak myšlenkou a vyzněním totéž, co Lidská tragikomedie Ladislava Klímy. Záleží jen na vkusu čtenáře, jestli dá přednost pozitivní, jednoznačné, chladné a intelektuální Randové nebo skeptickému, extatickému, satirickému a mystickému Klímovi. Koneckonců, rozumný a schopný redaktor, jak známo, chyběl oběma - a jen nadprůměrnost talentů dal jejich dílům potřebnou dávku nesmrtelnosti.