Ecce deus - Jak se staneme, čím nejsme: Ladislav Klíma

Urs Heftrich: Nietzsche v Čechách

Přeložila Věra Koubová
Vydalo nakladatelství Hynek, Praha 1999, 91 stran

(ukázka je uvedena bez poznámek pod čarou a jednotlivé úryvky jsou od sebe oddělelny tímto znakem "...")

Už jsme konstatovali, že v Čechách pochopili Nietzscheho jako první nikoli filosofové z povolání, nýbrž umělci. Platí to i o Ladislavu Klímovi... Klíma, o deset let mladší než Březina a téměř na den starý jako Jakub Deml, s nímž sdílel osud vyděděnce, byl sice myslitel povoláním - avšak pravý opak profesora filosofie. Platil za "enfant terrible" české filosofie. Vše podřídil nezávislosti svého myšlení: jistotu občanské existence, vyhlídku na veřejný ohlas a neposlední řadě i své intence básníka - celá Klímova beletristická tvorba slouží experimentálnímu prověřování jeho filosofie. To vše jsou rysy, v nichž od samého počátku vyvstává jeho spřízněnost s Nietzschem. Jako básnící filosof se Klíma již vnějškově blíží Nietzschemu více než politik Masaryk, básník Březina nebo kritik Šalda. jak silně je mu zavázán i vniřně, ve svém myšlení, dává tušit jeho raný výrok, že Nietzsche je "nade všechno pomyšlení veliký muž". Vzhledem k takovým afinitám se ovšem zvlášť naléhavě vnucuje i otázka po Klímově originalitě.

Na tuto otázku zatím existují kontroverzní odpovědi. Klímovi - zpočátku ne zrovna příliš četní - přívrženci ho neváhali zařadit "mezi přední filosofy světové", vedle Platóna, Kanta a Nietzscheho, a stylizovat jej v původce nového "kopernikánského převratu" v historii myšlení. Za tímto účelem mu byla přiznána jakoby absolutní původnost: "Klímovo hledisko se ani nedá umístit v dějinách filosofie". Klímova prvotina "Svět jako vědomí a nic" byla nazvána "zjevením", její autor přirovnán k "povětroni", k "nádhernému ohňostroji božímu".

Zvěst o takovém zázraku v české filosofii kvitovali příslušní majitelé kateder jen unaveným "Ales schon dagewesen". František Krejčí, který ovšem - jak víme - už celého Nietzscheho dokázal odbýt prostou formulkou "mysticismus", nenalezl v Klímovi víc než "kontaminát Berkeley - Shopenhauer - Nietzsche". Zatímco tedy jedni - jako by neexistovaly Nietzschovy útoky na "pověru o géniovi" - Klímovo dílo obdivovali...., domnívali se druzí, že je mohou odbýt jako pouhou snůšku kdesi vyčtených citátů. Obojí je stejně pošetilé. Citlivější interpreti ostatně Klímovu závislost na jeho době a četbě nikdy nepopírali. Pokoušeli se změřit jeho osobitost jakýmsi odečtením těchto faktorů. Co přitom z Klímy zbylo, považoval jeden (Josef Zumr) za více, druhý (Jan Patočka) za méně nosné.

Akta psychologova: Nietzsche jako Klímův terapeut

Klíma byl pro intenzivní recepci Nietzscheho přímo předurčen. Jistou typologickou blízkost mezi Klímou a Nietzschem jsme již zmínili u vnějškových biografických faktů. Avšak spřízněnost mezi oběma sahá ještě hlouběji, až ke kořenům jejich duševního ustrojení. nejenom Nietzsche se totiž domnívá, že "drtivým úderem blesku" rozlomil "historii na lidstva na dva kusy": "K mému jménu se jednou bude pojit vzpomínka na cosi nesmírného, - na krizi, jaké na zemském povrchu ještě nebylo...V dopise z roku 1917 Klíma vzpomíná, jak se mu v srpnu roku 1909 "zjevil slunečný přízrak jeho myšlenky -největší myšlenky země, non plus ultra pro všechny časy, před nímž vše téměř, co kultura stvořila, jeví se skoro malým a opovrženíhodným - náhlá hranice jediných dvou ér ducha, za níž vše je bezedně černé, před níž vše bezedně bílé"...

Za sebezbožštěním se u obou skrývá nesmírná osamocenost: "Avšak já mám samoty zapotřebí...Celý můj Zarathustra je jediným dithyrambem na samotu", volá Nietzsche, a Klíma se jej pokouší ještě přetrumfnout: "Zde první skutečná Samota! Ale nikdy její egodeista v nejmenším netrpěl, jako Nietzsche na př. svými samotičkami"...

Klíma kontra Nietzsche: Kritika jako zápas vypůjčenými zbraněmi

Poslední teze se může jistě opřít o četné výrazy úcty, kterou Klíma Nietzschovi projevuje i ve svých filosofických spisech: Nietzsche je podle něj vedle Shopenhauera jedinou "vysloveně geniální personalitou" 19. století, "nesmírným věřitelem lidstva", ba "mezi všemi filosofy" tím, kdo "měl největší sílu vůle". Klíma dokonce připouští - nezvykle skromně -, že v oblasti psychologie "Nietzs. učinil víc, než bych mohl - i kdyby se zde úplně koncentroval - já učinit." Této tezi jako by ovšem odporovala ostrá kritika, s níž se Klíma při všem obdivu stále znovu proti Nietzschemu obrací. Jeden z těchto kritických bodů byl již uvede: Nietzsche "byl příliš měkký, ač tvrdosti učil". I ostatní Klímovy výčitky jsou většinou zaměřeny týmž směrem - Nietzsche "zastavil se v polovici cesty". V tomto smyslu jej také srovnává se "zlatými (hodinkami) ve špatném chodu"...

Úhrnem: Nietzsche byl praštěný vědeckým světovým názorem, po celý život se přehraboval jen v nakupených zásobách a stal se obětí své neschopnosti odpočívat. Posléze přilezl ke křížku s myšlenkou nesmrtelnosti - neboť byl v podstatě otrocké povahy. Člověk nemusí být žádným obzvláště intimním znalce Nietzscheho, aby v těchto atacích rozpoznal věrnou kopii jeho vlatních útoků na své století. Na "vědecký náhled na svět" reagoval Nietzsche "kritikou psychologické potřeby vědy"...