Arden

Ladislav Klíma
Arden

"Ó pojď, strážný anděli, vyveď mne konečně z tohoto údolí bláta," zaznělo tu z ložnice - - Minuty plynuly a plynuly; srdce se rozbušovalo.. "Ne, nesmím podlehnout babským, morálním citům. Pošetilý sen má obrátit nazpět mou Vůli?"
A tiše otevřel... "Pojď, dobrý, neotálej! Zaplatíš životem vlastním za to - ale Bůh ví, k čemu vše vede..." Jen s napětím celé vůle klesl Arden bez hluku na zem... Minuty plynuly. Černé mraky zakryly hvězdy... A bylo ticho na neviditelném loži... Pomalu se Arden zdvihl a ubíral nazpět... "Neodcházej." Zaznělo za ním úpěnlivě. Stanul.. A pak, pak bral se dále. Ale u posledních dveří se náhle obrátil, vyňal kladivo a krokem skoro hlučným ubíral se nazpět. "Vše je lhostejno, jen lhostejnost ke všemu ne!" zasyčel, udeřen náhlým výbuchem srdnatosti, jaká rodí se mnohdy z nejhlubší slabosti. Nechal dopadnout paprsek svítilny na hlavu starcovu. V ten okamžik otevřely se jeho oči. Zasvitly radostně, rámě se rozpřáhly k obejmutí - a již dopadlo kladivo na lysinu. Tělo sebou škublo, oči se zkroutily, rámě klesla...
    Ardenovi se zdálo, že třesk kladiva o lebku byl silnější než výstřel z revolveru. "Není snad ještě mrtev, musí být doražen tišeji!" děl si chladnokrevně, otevřel svůj ohromný nůž a obnažil starcova prsa. Až po střenku ponořil se ocel pod jejich bradavku; ale bez reakce přijalo nehybné tělo.
    Vytáhl nůž... "Musím jej očistit - ale ne; nejdříve lup - on zatím sám sebou uschne-"
Za několik vteřin našel Arden v šatu na židli klíč, otevřel zásuvku stolu, klíčem tam nalezeným skříň a za dvě minuty
po bodnutí byly kapsy jeho plny bankovek a cenných papírů... Věděl, že vše se tak stane, bylť více nocí strávil u starce v hovoru o filosofii...
    Ale při této nízké práci vymizela rázem jeho heroická nálada a něco nového, černého počalo se rychle z hloubi jeho duše zvedat... "Pryč, pryč z toho strašného místa, sice stane se něco hrozného!" řekl si, když byl hotov. "Něco valí se kol - co mně to náhle kol uší zašelestilo?... Vítr to nemohl být - byl to van ducha... Začínám mít halucinace-"
    Pojednou ozval se někde dole silný úder... Uchopil se stolu, aby neklesl. Ale ještě než se vzpamatoval, zašelestilo to děsivě na loži... Snad svezla se to jen poduška - ale vrah svezl se opět na podlahu...
    "Pryč odtud," znělo mu duší - ale tělo bylo chvíli téměř bezvládné... "To strašidlo tam na loži, - nemám odvahu podívat se na ně... Pryč... Ale nesmím zde nic zapomenout... Co jsem tu nechal? Pro boha, nevím, všechny myšlenky mění se v šílený chaos... Ale on ještě žije - musím jej dorazit - a pak pryč... Ale msta?... Musím však." A zdvihl se náhle prudce, v hrdinství uchopil nůž svůj na nočním stolku ležící a vbodl jej starci ještě třikrát do prsou - -. Zrak jeho udeřila bělost mrtvé tváře - - a on vyřítil se z komnaty a na chodbu - -.
    Teprve v druhém poschodí stanul... Div! V domě bylo dosud ticho. Opatrněji spěchal tmou dolů. Stanul před domovními dveřmi. Kdosi šel venku mimo, podle kroku strážník. Čekal. Strašná minuta. Něco sahalo mu zezadu studeně na krk...
    Kroky ztichly. Klíč zaskřípěl. Arden stanul v pusté ulici. Padesát kroků a octnul se na liduprázdném náměstíčku... Zachráněn!
    Všechna tíha s něho spadla. Div nezavýskl. "Zdařilo se všem skvěle! Ukázal jsem si, že umím jednat. Pocity děsu byly nezbytny u debutanta. A jsem bohat... A zas na volném vzduchu vonné noci z té děsné místnosti... Hu!... Za nic nevrátil bych se tam zpět... Chytře jsem to provedl, nehrozí žádné nebezpečí, nic se v domě nehnulo, ona rána nic neznamenala... Ani stín podezření nemůže na mě padnout. Vždyť jsem přece nic tam nezapomněl - - -" Prudce sebou škubl, zastavil se, nohy mu zalomcovaly. "Můj nůž... Tam je!... Řekl jsem si, že vstrčím jej do kapsy později až krev zatím uschne - a - neudělal jsem to. Ano, vždyť jsem se ani nepodíval, je-li krev již ztuhlá, - to vím jistě. Či snad přece?"
    Zimničně prohledával kapsy, dvakrát, třikrát, bez systému. "Zůstal tam! A prozradí mne jistě! Je drahocenný, zvláštní, nápadný, mnozí lidé požádali mne již, bych jim jej ukázal... Nepůjdu-li proň, jsem ztracen... Ale - nemohu tam jít po druhé - ne, to přesahuje mé síly..."
    Klesl na lavičku a zoufale přikryl tvář dlaněmi... Čas plynul... Plašeji chvěly se hvězdy, východ počal se duchově bělat, příšerně zachechtal se nablízku hlas kohoutí, temně zaduněly z různých ulic kročeje... A náhle se Arden zvedl a šel -.
    Pohlédl vzhůru na známá okna. "Co to? Slabý žlutý svit tam? Vždyť zanechal jsem tam tmu... Už tam snad jsou? Ale to bylo by světlo větší... Či snad jen reflex je to něčeho? Kdož ví... Nutno se tím nezabývat a dál jít. Chytnou-li mne již teď, lépe, než za několik dnů."
    Otevřel, vstoupil, vystupoval. Hrobové ticho v domě. "Jaký hluk by tu panoval, kdyby se už o vraždě vědělo!
Před lidmi nemusím se obávat, jen před - ním. Ale to je horší... Zacloním si oči, abych neviděl postel až budu hledět
na noční stolek... Budu-li však něco slyšet? Strašné - ale nesmím na to myslet!"
    Stál přede dveřmi. Ticho bylo za nimi. Tiše rostla mrtvolná zsinalost východu. Náhle zašelestilo něco opět Ardenovi kol uší - a vše jako by se bylo otočilo kol. "Nechoď tam, nechoď!" zavířilo v něm silně.. Jako narkotisován sahal
na kliku... Cosi mocného jako by mu bylo ruku strhlo zpět... "Nechoď tam, nechoď..." zavířilo v něm znovu. Jen nával divého zoufalství způsobil, že stiskl dveře.
    Byly zavřeny na zámek... A jemu se zdálo, že určitě ví, že jich nezamkl. "To on je zavřel, on - abych nemohl se vrátit pro nůž," zašeptal a nesmírný, ale tak divný děs prudce v něm vybuchl. Odcházel... Jak se stalo, že otočil se po chvíli nazpět a paklíčem otevřel, nevěděl.
    Stanul ve tmě, za sebou nezavřev. Pokročil několik kroků. Tu slyšel slabé vrznutí za sebou a cvaknutí kliky. Uleknut, ne však již příliš, vrátil se ke dveřím. Byly zamčeny na kliku. Otevřel je znovu. "To učinil vítr, - ne-li, lhostejno! Něco podivného se v takovém případě dít musí, to je evidentní," mumlal si, plíže se předsíní k pokoji. A zase zavřely se potichounku dveře za ním. "Ne, to jsou lidské ruce, třeba snad ducha!" rozhodl. "Kde je ale svítilna?" Hledal ve všech kapsách - nenašel; zato přišel teď na hledaný nůž. Byl v náprsní kapse, dosud otevřen. "Hle, právě do ní zapomněl jsem se podívat! Zvláštní! Tato strašná cesta byla zbytečnou... Ale přece ne: vždyť zapomněl jsem tu svítilnu... Rozumím teď, odkud onen malý svit v okně! Musím pro ni, leží tam na stole! Mrtvý na mne sice hned při vstupu skočí a mne bude rdousit, ale jsem třikrát silnější, mrštím jím o zeď, zabiju ho podruhé. Ostatně, proč by na mne skákal? Vždyť chtěl, abych jej zabil. Vykonal jsem tedy dobrý čin. Ale člověk nemá právo ke každému dobrému činu. Jeho kompetence nesahá daleko. Pán dal zmrskat nebo skolit otroka, který přešel místa jemu vykázaná, třeba vykonal pak něco záslužnějšího. Poslušnost, jediná ctnost otroka. Plaz se, červe, - toť celé tvé určení. Vznešené zvrhne se v ruce člověka v to nejnižší; svatost je u něho zločinem. A to správně. Neboť člověk profanuje jen vznešené svým dotykem. Největší zločin je letět k výši; zraky červa nejsou k tomu, aby slunce - jen aby prach viděly. Leda, že by měl odvahu říct si náhle, že je Bohem. A já teď cítím, že ji mám nebo brzo nabudu. Nebojím se nyní a je mi sladce. Vpřed!
    Vstoupil do prvního pokoje. Stanul, naslouchal. Ticho. Chtěl jíti dále, tu všiml si, že ve štěrbině dveří do ložnice zavražděného je silné, zlaté světlo. "To nemůže pocházet jen z mé na stole ležící malé svítilničky, toť jako by celý lustr elektrických světel tam plál.. Nu, přesvědčím se!" Ale divno, nemohl se teď hnout z místa. A tu zaslech zřetelné zašustění, jako by někdo obrátil list v knize. A zas - a zas - pak slabé buchnutí, jako by někdo knihu zavřel, - a nové šelestění.. Duch jeho ztrnul jako tělo, čas zmizel... Jak dlouho to trvalo? Tu zpozoroval, že dveře do ložnice se pomalu otvírají.. "Nemohu sám jít věcem vstříc - tedy jdou ony vstříc mně! Ale to je vždy zlé, to je to nejhorší... Jdou mne zabít.. Jsem bezcenný slaboch. Mohlo to skončit dobře, skončí to špatně.. Ať - jen konec kéž už je - -!" Dveře se rozevíraly víc a více a Arden spatřil několik hořících elektrických světel pod stropem a pod nimi starce, u stolu sedícího a čtoucího. Tvář jeho byla podivně jasná, radostná, omládlá. Usmíval se do knihy - náhle povznesl tvář a vlídně kynul Ardenovi, aby vstoupil. A Arden otrocky uposlechl. Stařec ukázal na lože. Arden popatřil - sebe sama tam uzřel uprostřed krví zbrocených podušek, sebe nehybného, zsinalého, s tváří hrůzou znetvořenou...
    Vykřikl děsně a skácel se na zem. Pocítil v levé straně prsou prudké, podivné zabolení a pak teplý jakýsi proud, sestupující z hrudi na břicho. Vědomí mu mizelo, zároveň však jako by se mu vracelo, dohořívající.. Žluté elektrické světlo zmizelo, zsinalý svit rána je vytlačil... Viděl ještě schody, slyšel hřmot hlasů a kroky - - pak zmizely zvuky i světlo i vědomí - -
    Byl nalezen na chodbě před bytem starce. Otevřený nůž byl mu před pádem protkl srdce.